1. E (1990, 2.)

Nekonečnou šachovnicí
zástupy pěšáků rázují k ÚANu
jdou přímo za nosem
nemají jinej směr
hřbety ohýbají pod tíhou nákladu
z chraplavejch repráků
muziku do skoku
nasávají ouška
je to malá zkouška
jdu a dávám pozor
abych nepochodoval...

Všichni se dívají odkud přijede
jejich tašky na sebe vztekle štěkají
odborníci na udržování vzdálenosti
věří že přijede
věčnost tu čekají

Věří že přijede
že se přiblíží
otevře se a oni do něj vstoupí
že bude místo
zavazadla uloží
že vzdálenosti se jako houžev zkroutí

Jsou děsní
místo rtů mají ozubená kola
z očí jim svítí rozbité flašky
jsou to pomníky věčné nehybnosti
když se snaží nedráždit
své rozběsněné tašky

Kovový píst jim klouže v jícnu
všichni se dívají jedním směrem
obklopení vzájemnou vzdáleností
pouštějí dech vzhůru do propasti

Stojí tu denně
a mají přesné časy
a když je zpoždění
prostě tomu nevěří

Nasedli a začli dřímat
bez starosti a bez zájmu
jestli jízda nemění
svůj dosavadní směr
motoru tlukot přinesl sen
o tom že jsou schoulení zpět
v bezpečí pod matčiným srdcem
zbytky jejich lidských tváří
rozsápaly tlapy světel
jen kabáty se vynořují
v tříšti ledových ker
ztišeni tím že chytli místa
svinuli se do sedadel
a denní zlobu vypustili
do pupečních šňůr
zapoměli na řidiče
na cíl cesty s probuzením
na to že možná někdo z nich
je černý pasažér

Mysleli si že naslouchají
harmonii sfér
zdálo se jim že tíže
zmizela z jejich těl
zapomněli že je veze
z ÚANu jako každodenně
absolutní trenažér